Belianská jeskyně

Belianská jeskyně je jedna z největších a jediná zpřístupněná vysokohorská krápníková jeskyně v Tatranském národním parku. Prozkoumaná délka jeskyně činí 1752 metrů při výškovém rozdílu 160 metrů. Pro veřejnost je zpřístupněno 1135 metrů s výškovým rozdílem 115 metrů. Doba prohlídky je 70 minut. Otevřena je od úterý do neděle.

Nachází se poblíž obce Tatranská Kotlina ve vysokohorském krasovém terénu nejvýchodnější části Belianských Tater. Vchod do jeskyně leží na severním svahu Kobylího vrchu, ve výšce 890 m n.m., asi 130 m nad hladinou říčky Belé. Jeskyně byla známá zlatokopům již roku 1826, o čem svědčí uhlem napsané jména a data na jejich stěnách. Jejich objev však zůstal utajen až do roku 1881, kdy vnikli do jeskyně její první známí objevitelé Július Husz a Johan Britz, na dalších objevech se pak podíleli i B. Kaltstein a I. Verbovský.

Zpřístupněná byla za velkých těžkostí již v roce 1884. Již v roce 1896 (tj. 12 let po objevení žárovky) bylo v jeskyni zavedené elektrické osvětlení.

Zajímavostí je, že kolem roku 1934 se v jeskyni prováděly pokusy se zaledněním spodních částí jeskyně, aby vzrostla její atraktivita. Tyto pokusy byly poměrně úspěšné, velmi se však poškodila krápníková výzdoba a začaly praskat vápencové stěny jeskyně, proto se později s pokusy přestalo.